Sendvič na dovolené

1. díl nového dobrodružství zvaného „Sendvič na dovolené“

Každý z nás má jiné potřeby a když jsme spolu krátce, dost se při tom dohadujeme. Chvíli to trvá než se na sebe naladíme, a z toho jsem měla největší obavy, aby to nebylo spíše za trest.

Úvodním článkem startuji 1. díl nového dobrodružství, zvaného „Sendvič na dovolené“.

A co je sendvič?

Zpravidla to bývá žena (ale to se nevylučuje), která je ve středním věku, má staré rodiče, kteří ji už potřebují, má dítě školou povinné, které ji ještě potřebuje, chodí stále do práce a má své povinnosti. Má partnera, který by rád, aby se mu také občas věnovala.

No a já jsem vlastně double Sendvič, protože jsem do loňska studovala VŠ a jsem babička krásné vnučky a matka dospělé dcery, která si přeje, častěji hlídat.

A když všechny ty potřeby druhých poskládáme na sebe, vznikne z toho pěkně tlustý a šťavnatý sendvič. A ptám se, kde jsou moje potřeby? A jak to vše jde zvládnout? Východisko pro mě je nedaleký les, kam každý den zaběhnu, a hlavně humor. Proto píšu a pak se sobě i těm situacím směji.

Ráda s druhými lidmi sdílím inspirace, někoho pobavím nebo třeba povzbudím.

Postupně zde možná najdete i užitečné informace.

Soňa M.

Pátek (2 dny před odjezdem)

Jela jsem speciálně do Prahy nás pojistit. To, že je pátek a zavírají ve 14 hodin, jsem věděla, naštěstí jsem se jukla předem do mobilu, ovšem den předem, a to nezbyl čas na vytvoření si rezervy. Dopoledne jsem ještě dodělávala papíry pro úřad, samozřejmě že se mi to protáhlo, jelikož můj dyslektický naturel zase zabodoval a celé dopoledne jsem opravovala vrácené tabulky a bylo třeba si s úředníkem potvrdit vzájemně správnost, což naštěstí trpělivost úředníka na druhé straně dovolovala.

To je jedna z nevýhod, než odjedu někam na delší čas, musím pracovat asi tak čtrnáct dní předem, od rána do večera. Je toho hodně, co je třeba udělat dopředu, uzavřít a předat. Práci si s sebou brát nechci, vlastně ani nemohu, nejsem tak technicky zdatná, abych jisté dokumenty dokázala vytvořit a odeslat z mobilu. Vždy si uvědomím v těchto situacích, kde jsou moje limity a prostor k zdokonalování se, ušetřilo by mi to dost energie a drahocenný čas, bohužel ale oblast technologií bude pro mne stále limitující. Také si zvědomuji, že toho stále dělám hodně, no vůbec přináší to i spoustu otázek, zda to takto v budoucnu ještě chci.

Doběhnout na Příkopy jsem stihla, bylo to o fous, byla jsem poslední klient.

Zvolila jsem minimální variantu pro všechny 3 za 2,2 tisíce, a to jenom zdravotní. Pojistku na zdravotní výlohy si nedovolím nezaplatit. Tak jsem každého připojistila ještě místo 5 na 10 milionů výloh a 200 tisíc na převoz v případě úmrtí, což nevím, zda by stačilo, ale takhle už mi to připadalo dost, můžeme v klidu odjet, a já i umřít, což je samozřejmě legrace, navíc se nechci rouhat.

Po předešlých zkušenostech po návratu z Kostariky pojišťovnám nemohu přijít na jméno. Na letišti v Madridu mi rozbil pracovník obsluhy tablet a na druhém letišti v Mnichově mi zase vrátili kufr bez kolečka, a aby toho nebylo málo, na cestách do mě najel na jedné z křižovatek zezadu Kostaričan. Je fakt, že jsem si spletla brzdu s plynem, byl to automat, nejsem zvyklá s ním jezdit, a když jsem se s kamarádkou bavila, noha mi nějak vyjížděla občas automaticky. V této zemi zřejmě nejsou pravidla, že je to vina toho, kdo si neuhlídá vzadu dostatečný prostor. Půjčovna nám složenou kauci 400 dolarů nevrátila. A s tím pojišťovna taky nechtěla nic mít, přestože kamarádka vybrala tu nejdražší pojistku na vše možné.

Mapy

Muž mě úkoluje, ať zajdu ještě koupit mapy. V této době vyspělých technologií chce papírové mapy, no, proč ne, třeba se nám vybije mobil nebo někde zapomeneme knížku, v které mapa je. Je zodpovědný na rozdíl ode mne, říkám si. Koupit papírové mapy není ani v Praze jednoduchá věc. Prodejna, která byla uprostřed Prahy vyhlášenou, po covidu již neotevřela, takže v celé Praze už není specializovaná prodejna na mapy. Nakonec zjistím, že něco málo ještě z té prodejny zbylo a odkoupila to jiná firma, která sídlí asi 1 km od té původní. Letím tedy k Vltavě, kde nacházím ono místo. Kupuji 2 mapy za 550 K č, jednu Bangkoku a druhou celého Thajska, lámu si hlavu, jakou vybrat, měli zde více druhů, takže tu strávím asi 40 minut.

Při tom běhání jsem si vzpomněla, že bych měla jít se připomenout do krámku v Ječné ulici, kde jsem reklamovala na začátku prosince punčochy, jsou to dost drahé punčochy za 770 Kč. Kupovala jsem si tam dvoje, stejné číslo, a jedny z nich mi byly malé a druhé seděly. Po týdnu jsem je odnesla, měla jsem je jednou na sobě a nedaly se vůbec nosit, pořád mi lezlo ven břicho a já měla zkažený den.

Bez 4 dní to budou 2 měsíce, slíbili mi, že mi zavolají, jednou už jsem tam byla, těsně před Vánoci, paní mi sdělila, že na to mají 30 dní ze zákona a že až to bude, že mi zavolají. Tato stejná žena, moje vrstevnice, zde byla i dnes. Od vstupu do místnosti mě její oči prošpikovávaly skrz na skrz. Byla to výrazná ženščina, co na sebe dbala, sytě červeně nalakované nehty, ticiánový přeliv. Odpověď na pozdrav a její arogantní tón hlasu mě předem varovaly, že to nebude nic příjemného.
Taky nebylo, vůbec nechápu, že se ještě takovéto exempláře v obchodech tohoto druhu vyskytují a dokáží se uživit. To, že lhala, že mi několikrát volali, mají to prý zdokumentované, byla zatím limonáda.

Reklamaci mi neuznali, paní mi rozkazovačným tónem ukázala rudým nehtem na čtvereček, který byl vyhrazen na papíru. „Tady se podepište!“„Já bych si to ráda přečetla,“ povídám jí. „To nemusíte, to je jenom, že jste to převzala,“ říká ona. Žádám o kopii, tu nemá a odmítá mi to nechat ofotit, papír mi vytrhla z ruky a schovala pod pult, když jsem vytáhla mobil. Asi po 10minutovém čekání, jelikož jsem nehodlala bez ofocení odejít, papír položila na pult, já do něho napsala, že jsem nespokojena s reklamací a s chováním prodejce a že budu reklamaci postupovat ČOI.

To paní nevydržela a začala mě častovat nadávkami a vyhrožovat, už ani nevím, co vše řekla, hnusný to bylo všechno. Neudržela jsem se a řekla jsem jí, že je typický produkt totalitního režimu, ona na to: „To vy taky.“ To jsem jí musela dát za pravdu, protože jsem se v něm narodila a žila do 24 let, načež si neodpustím říct: „Na rozdíl od vás jsem v něm neuvízla.“ Ták a ulevilo se mi alespoň trochu. Vypadla jsem z obchůdku do ulice, kde ječej pro změnu tramvaje.

Nejdřív se mi honilo hlavou, že bych záležitost opravdu měla nahlásit na ČOI, vždyť ta dáma bude prudit další. Kdyby mě to neotravovalo a krajně nebavilo a měla jsem čas, tak to udělám, ale bohužel, ten nemám, tak snad to udělá někdo po mně. Zvláštní to firma. Na razítku byl uveden pouze fax, který nevím, zda ještě někdo může v dnešní době používat.

Jdu pěšky směr Václavák a vydýchávám se z této sprchy, reflektuji tu situaci, jestli by to bylo jiné, kdybych se chovala jinak. V hlavě přemílám jak a co. No jo, ale to bych asi nebyla já. Punčocháče mám doma, co s nimi budu dělat, nevím. Asi kvůli nim budu muset zhubnout. To je tedy nápad, a nakonec pak přijdu k té paní a poděkuji jí, pokud se to povede. Slibuji zde, že to fakt udělám.

Jdu kolem kina Světozor, mám toto místo moc ráda, někdy v tom shonu zde spočinu, koupím si pivo a zasednu před plátno, vychutnávám si tu chvilku být sama uprostřed cizích lidí v tichu a s příběhem, který se odvíjí na plátně. Je důležité a fajn vědět o těchto ostrůvcích, kam se můžu uchýlit. Jsem vděčná za tato kina. V Brandejse je to také biograf, který navštěvuji zase občas v sobotu. Dnes ale nemohu, ještě se chci zastavit u rodičů, už jsem je dlouho neviděla, s mámou mluvím po telefonu, tátu jsem viděla naposledy před měsícem.

Máma bude mít narozeniny, 78 let, my tu nebudeme, kupuji jí láhev červeného a tulipány, ale jen tak, ne jako přání, nemají rádi, když jim přeji předem, jsou pověrčiví. Jdu k autu a mladší dítě mi volá: „Kdy už budeš doma, mně je strašně špatně a bojím se tu být sama.“ Nadechuji se a dceři sděluji: „Ještě jdu k té babičce, jak jsem ti říkala, původně jsme měly jít přeci spolu.“ Dávám dceři instrukce a zklidňuji ji. Je v období úzkostných nálad. Musím to vydýchat, je to tlak, a ustát to.

Zaparkuji nedaleko v ulici, mají zde opět všude plno. No snad mě neodtáhnou, ještěže mám pidiauto a nacpu se mezi výlez z parku a jednu z garáží, chvíli přemýšlím, jestli to tak fakt mám nechat. Ujdu pár metrů a z parčíku mezi mým autem se protahuje táta, lehce se otře o kapotu mé žluté káry, to je ale náhoda. Dobrý, ani on se nepodivil, že zabírám půl stezky. Vykračuje si s bílým chlupatým miláčkem. Mikina, tak se jmenuje fenka. Pes mě už zdáli poznává, asi podle pohybu, je tma a moc vidět není, vrtí ocáskem a vesele poskakuje, na dálku s ní mluvím: „Ty mě poznáváš, ty jsi ale šikovná, budliky budliky.“ Už jsou oba u mne, hladím ji a mluvím už i na tátu, a ten povídá: „Dobrý večer.“ No nazdar, on mě nepoznal. Sice se na oko směji a dělám si z toho legraci, ale dost mě to vyděsilo. Jdu s ním domů a tak nějak to zakecáváme. Strávím u nich asi 45 minut, pěkně se bavíme, piji čaj, televize křičí do té doby, než nepožádám o ztlumení, to bývá klasika. Stále jsem vegetariánka, mamka mi vyndává sušené ovoce. Rodiče jsou vždy velice pohostinní, táta mámu v tom dost vycvičil, na jižním Slovensku to je tak normální.

Mezitím mi volala dcera, jestli už jedu. Uf… znovu ji uklidňuji. Za chvíli volá starší dcera a ptá se, jestli jsme zítra doma, chce s malou přijet. Malá je úžasná a už na vše reaguje a opakuje, brzy jí budou 2 roky, moc ji miluji, jsem šťastná, že s ní mohu být, ráda bych s ní měla dobrý a blízký vztah a pokud možno s ní pobývat co nejčastěji, dcera by si také představovala, kdybych mohla hlídat tak 3x v týdnu. Jak to mám udělat? Přemýšlím, co odpovím. Když změním plán, zase neuklidím a nezabalím, ale čert to vem, vztahy jsou přednější, obhájím si na konec.

Sobota (1 den před odjezdem)

Ráno zjistím, že na zahradě chybí slepička, to je tedy nadělení, do toho všeho ještě. Je to už zkušená tulačka, zatím se vždy našla, ale potřebuji je zavřít, když tu nebudeme. Chvíli ji hledám a nic. Modlím se, aby našla cestu zpět.

S mužem pijeme kávu a povídáme si.
Dcera přichází dolů a sděluje nám, že jí je špatně, má kašel a prý taky asi svrab, ukazuje nám rozdrápané tělo. Kašlat ji nevidím.
Na muže jdou mdloby, neodpustí si svou obligátní větu „já to říkal“, kterou několikrát za sebou opakuje. Z duše nesnáším tohle jeho hořekování, které zdědil po své matce a okořenil to genem svého otce s nátiskem skryté výčitky.
Ale tentokrát se přidávám i já a ubohému dítěti ještě naložím. „Ach jo, přeci to není zodpovědné před dovolenou, že chodíš venku polonahá, ve čtvrtek jsi měla jen vestu a v noci s holkama jste couraly po Praze, teď si zkazíš dovolenou,“ mentoruji.
Nakonec oba konstatujeme (asi jako strategii k uzdravení, nebo nechápu, že zrovna teď jsme tak vzácně jednotní a krutí): „Když budeš mít horečku, do letadla tě stejně nepustí, raději zůstaň doma u sestry.“
„Tak jo,“ řekne a odchází. Jeden by se ve mně krve nedořezal.
Za chvíli přijde znovu.
Shání se po prášcích, které jí uleví, potřebuje vyléčit nemoc a věří, že jí v tom nějaká tabletka pomůže, už konzumuje vitamíny všeho druhu, ty nemůže najít, to ji rozhodí, začne brečet a při tom říká: „Nevím, co mi je, asi mám zase panickou úzkost, něco jako hlen mi svírá hrdlo.“ Ted už se zvedám a jdu ji obejmout. Následně se tluču do hlavy, že mě to mohlo taky napadnout.
Došly jí levandulové tobolky, které jsou její berličkou, a hroutí se z cesty, dávám jí homeopatické tobolky „Stín brokátového závoje“, což je zároveň detoxikační prostředek. Nachystané jídlo nesní, odchází nahoru si lehnout. Asi po hodině hlásí, že jí je už lépe. Pojmenovaný problém a Stín brokátu úzkost zažehnal. Hurá!!!

Slíbím jí, že si zajdeme spolu na dort do nedaleké cukrárny, dobré jídlo či moučník jí vždy pomůže.

S mužem hledáme tu slepičku, po půl hodině se smiřujeme, že jsme o ni přišli. Co teď bude s tou druhou slepičkou, když tu zůstane sama? Ještě máme jeden den na hledání, chlácholím se.
Do toho přijíždí dcera s vnučkou, malá si sebevědomě vykračuje po chodníku ruce v kapsách, boty má jak kocour v botách, radost pohledět, jak to prtě pěkně vzkvétá, tetelím se blahem a raduji se z toho, že dcera je dobrá matka.

Z okna na ně volám: „Půjdeme do cukrárny!“
Vyrážíme do místní Květinové kavárny, kde jsme samy s majitelkou a jejími přáteli.
Aničce se tam náramně líbí, tolik věcí kolem, moc pěkný projekt to je. Květinářství a kavárna zároveň, kdysi jsem snila o něčem podobném, chtěla jsem mít ohromný tropický skleník jako kavárnu, kde by byli i ptáci a vodní zdroje.
Vnučka se po půl hodině rozkouká a jde si vše prohlížet, objeví vedle v místnosti polici s mnoha figurkami na prodej. Za chvíli jedna letí na zem a figurka přichází o hlavu. „Tak jsme si vydělali 270 Kč,“ konstatuji. Všem nám je trapně, dcera raději dává malé telefon, i přes její zásadovost, jen aby nekřičela, když jí tu figurku bereme. Při odchodu majitelce podniku dávám peníze, nechce je, chvíli se s ní přetahuji, ona je vytrvalá a konstatuje tato dobrodějka: „Přece s tím musím počítat, když tu chci mít i děti.“ Taková velkorysost.

„Mami, my jsme neviděli minule Peče celé Česko, budeme se spolu dívat, jó,“ říká mladší dcera. Máme tuto šou rádi, je to i naše společná chvilka. Obě mé dcery, na rozdíl od mne, rády pečou, já v pořadu obdivuji nesmírně talentované spoluobčany.

Moje představa, že uklidím byt a večer půjdu do místního biografu na premiérový film o Nicholasu Wintonovi, se rozplynula.

Neděle (den před odjezdem)
„Nastal čas se připravovat na cestu,“ znovu připomíná muž. „Už máte zabaleno?“
Co si asi mám připravovat?
Nejsem jako moje kamarádka, která se připravuje fyzicky, ale i mentálně rok na jednu cestu. Když si koupí letenku, tak už v mysli cestuje, a my s ní. Rok se bavíme o této cestě. Já sbaleno nemám a ani nevím co, prostě tak nefunguji. Ještě abych se mentálně zabývala něčím dříve než pár dní před odjezdem, to není v mém případě zcela možné, můj mozek je nastaven jinak. Koupila jsem rok dopředu letenky a pak na čas zapomněla, že někam jedu. Je fakt, že asi měsíc před cestou se mi začnou v představách najednou vyjevovat jisté body. Snažím se u žehlení sledovat YouTube s reportážemi cestovatelů, napojuji se s očekáváním na fb skupiny, tam pozoruji a často se dotazuji, což vede k malým diskusím, ale k mému překvapení převážně k negativním reakcím. Ale přeci z toho něco vzešlo, dva kontakty na lidi, kteří byli ochotni sdílet svou zkušenost.

Ale nejsem z toho stejně moc moudrá, jelikož si věci musím tak trochu nejdříve osahat, poznat prostředí, energie místa a naladit se, zkrátka do destinace přijet a začít konat. Takže moje příprava spočívá v tom, zabalit si saky paky a mentálně přecvaknout až v letadle, tam si teprve načítat literaturu, koukat do map a dělat lehce plány, ale opravdu lehce. Tentokrát jsme zvolili pro klid dcery předem ubytování na 3 dny, které sama schválila ve 4**** hotelu uprostřed Bangkoku. Pro ni je nejdůležitější místnost koupelna, podle té vybírá.

Saky paky balím v noci těsně před odjezdem, neumím to léta jinak, musím nejdříve uklidit celý dům, nejde mi to, když nemám věci na svých místech. Je třeba vyluxovat, umýt nádobí, které se dokolečka stejně kupí, takže mám stále co dělat, nevím, proč kolem mne lidi stále něco chtějí jíst a já musím vařit a špinit ty hrnce, to mě drtí. Já vlastně už dávno nerada vařím, nebaví mě to.

Nemám myčku, ano, já v tomto století nemám myčku, je to s podivem. Jsem asi poslední dinosaurus, který takto funguje.

Proč ji nemám?
Za 1. se nikam nevejde a za 2. jsme tu na čas, tudíž provizorně. Moje dvě přečistotné nejbližší milující kamarádky od střední školy proto raději domů neberu, raději jezdím k nim, respektive k jedné, která bydlí v centu Prahy sama a má úžasně dokonalý byt. Uklízení a zdokonalování svého příbytku je jejím koníčkem, a proto si tam taky již několik let nevzala žádného chlapa nastálo. Pro mne taková návštěva obnáší vygruntovat jednopatrový prvorepublikový pronajatý dům, kterému říkáme Vila Vilekula, namlouvám si, že jsme umělci, kteří to tak naschvál chtějí mít, aby to bylo původní a tvořivé místo. Když jedna z těch hyper-super-dam dorazí na návštěvu, třesu se jak osika, abych se vyhnula pocitu viny, když zvedne oči vsloup při hledání hrnku v letité kredenci a objeví na dně kruh po čaji.

Kuchyně

Naše kuchyně se skládá z fragmentů kuchyně rodičů služebně starší kamarádky, protože se s ní kamarádím od posledního ročníku základní školy. S ní jsem prožívala nejlepší léta dospívání, prvních lásek a sexuálních zkušeností, a hlavně nadějí v lepší budoucnost. Její maminka byla podruhé vdaná, žila s jejím mužem a malou nevlastní dcerou a mojí kamarádkou v domě na okraji Prahy, já tam často přespávala. Dům byl moderní, přestavěný ze stodoly s vikýřem a velkou knihovnou, pan Jirka byl velice šikovný a měl i vkus. Cítila jsem se tam jako ryba ve vodě, byl to dům, který mi dal hodně nejen interiérové inspirace pro další život.

Většinu společného času jsme trávili v kuchyni, pan Jirka byl chartista a rád vařil a hostil a při tom jsme se intelektuálně bavili, po jídle byl moučník a káva, nikdo nemusel hned běžet po sobě mýt talíř, jako u nás doma. V této kuchyni se mi otvíraly nové obzory. Úplně jiný kalibr, než co jsem znala z domova. Vlastně když o tom teď přemýšlím, bylo to pro mne nesmírně důležité místo, cítila jsem se zde svobodně, někdo z dospělých chtěl slyšet můj názor, byla jsem slyšená, poprvé jsem poznávala, co je to dialog, zde mi to zarezonovalo.

Doma se to neslo v duchu „když mluví dospělí, děti mlčí“, já byla pořád ten smrkáč, co ještě nic nezažil, tak se nemůže vyjadřovat k věcem veřejným. Přitom jsem tak chtěla participovat a komentovat. Cestou přes záchranáře opuštěných zvířátek, rebela, bojovníka za svobodu, alternativního učitele, aktivistu a land artového umělce, sociálního pracovníka, co hájí práva rodin, se vypracovala k pisálkovi. A konečně si můžu psát to, co chci.

Je třeba pochopit, že ten kus dřeva, co mám v kuchyni, je sice poněkud archaický, a ne zrovna pro tuto dobu ideálně funkční, ale pro mne je cenným artefaktem s příběhem. Skoro každý kousek u nás doma má nějaký příběh, což je na jednu stranu romantické a v dnešní době i z hlediska propagace udržitelnosti chvályhodné, ale na druhou stranu se to dost blbě uklízí, nebo naopak se ledacos může zamaskovat, a já se alespoň neudřu. Co je ale blbé, že stárnoucím uživatelům tento styl ubírá z jistého pohodlí a život zrovna neusnadňuje.

Jsou ale i kamarádky, tedy kamarádka, která oceňuje náš bejvák, jelikož u nás plane vždy svíce, někdy hoří i TV krb a line se vůně vonné tyčinky, a jak ona říká, na rozdíl od kamarádky č. 1, která naše bydlo nazývá barabiznou, “já se vám nedivím, že se vám odtud nechce“. Ano, dům má totiž Ducha.

To nezmění nic na tom, že už nemám energii na údržbu domova, jak bych potřebovala, a ráda bych se věnovala i bohulibějším činnostem. Čas a energie se stává pro mne drahou komoditou. To jsem kdysi neznala, tak nějak se to pomalu vplížilo, ani nevím jak, do mého života.

Náš momentální domov je prostě starý dům, než jsme se sem nastěhovali, zde 7 let nikdo nebydlel. Jelikož jsme hořkou kauzou přišli o dům, tento domov byl takovou záchrannou stanicí a zároveň přechodným rituálem do jiné etapy života. Dohodli jsme se zprvu na 2 roky a už jsme zde již 8. rokem. Majitel do domu investovat nechce a nebude, my si můžeme dům zvelebovat, jak chceme, bez nároků na proplacení a nikdy nevíme, kdy budeme muset odejít, jelikož smlouvu máme vždy na 1 rok. Proto to zde i tak vypadá.

Mám tento dům moc ráda a myslím, že jeho Duch má rád i mě.

Vlastně zde žijeme podobně jako na chalupě, která snese tepláky a děravý svetr, jenom opravdový krb tu nemáme.

Už balím

Jak jsem již naznačila, nerada se vracím do neuklizeného prostoru, ale když už balím, zjišťuji, že nestíhám a únava mě zmáhá. A to jsem ještě chtěla přebrat papíry a udělat v nich pořádek, aby dcera neměla s tím velkou starost, kdybych se z cest náhodou nevrátila. To už ale nestíhám a papíry ukládám na hromádku do šuplíku a zároveň při tom pronáším modlitbu za bezpečný návrat.

Všichni už spí jako dudci, konečně klid, je po půlnoci, právě je ta chvíle, kdy se dávám do balení svých svršků. Kosmetiku nechávám na ráno, do poslední chvíle ji stejně používám, potřebuji přeprat své oblíbené spoďáry, ale ty už stejně neuschnou, už se netopí, vyžehlit si pár kousků na cestu, oblečení plánuji tak na 4 dny, stejně je tam člověk hned zpocený jak myš a řeší se to tím, že na každém rohu je prádelna za pár peněz, nezapomenout na léky. Muž zbláznil svého klienta, který je lékař, jedeme tedy vybaveni třemi antibiotiky a jinými preparáty. To vše si vyrovnám na stůl, abych si to ráno naházela do cestovního batůžku, co si mohu vzít na palubu.

Co musím hlavně udělat, je přepnout v hlavě jistý čudlík, abych se přeladila na jiné programy, program cesta, program dovolená.

Pomalu se nevyplatí jít spát, je 1 hodina a v 5 hodin zde bude zeťák, který nás odváží na letiště do Mnichova. Ještě jdu zkontrolovat slepičky, kamarádka je bude chodit krmit. Konečně uléhám, nemohu usnout, jestli jsem spala 2 hodiny, tak je to hodně.

Vstanu ve 4 hodiny, věci na stole pěkně zrekapituluji a pobalím do batohu po dceři, jelikož ten svůj batoh nemohu najít. Konec prvního dílu ; )